Cukrovka nevznikne proto, že jíš moc cukru. Co se v těle děje dlouho před diagnózou?

„Asi bych měla přestat jíst sladké.“

Přesně tohle si řekne většina lidí ve chvíli, kdy jim lékař oznámí, že mají zvýšenou hladinu cukru v krvi nebo dokonce cukrovku 2. typu.

A víš co? Já se jim vlastně vůbec nedivím.. Roky totiž slýcháme jednu a tu samou větu.

“Nejez sladké, jinak dostaneš cukrovku.”

Jenže!!! Lidské tělo je mnohem chytřejší a zároveň mnohem složitější. Kdyby vznik cukrovky opravdu závisel jen na tom, kolik sníš cukru, bylo by to vlastně docela jednoduché. Jenže NENÍ.

Možná tě překvapí, že znám spoustu klientů s cukrovkou 2. typu, kteří mi při první konzultaci řeknou: “Já sladké opravdu skoro nejím.”

A často nelžou. Protože cukrovka 2. typu většinou nezačíná tím, že si dáš čokoládu, zmrzku, nebo sníš kousek dortu.

Začíná mnohem, mnohem dřív.

Nenápadně.

Roky.

Uvnitř tvého těla se postupně mění způsob, jakým buňky reagují na inzulin. Slinivka musí pracovat stále víc, aby udržela hladinu cukru v krvi v normě. Ale o tomhle ty vůbec nevíš.

Nemáš žádné bolesti.

Necítíš, že by se něco dělo.

A právě proto bývá cukrovka 2. typu často odhalena až ve chvíli, kdy tenhle systém přestane všechno zvládat.

Dobrá zpráva ale je, že tenhle příběh můžeš začít ovlivňovat mnohem dřív, než se objeví ta samotná diagnóza.

A přesně na to se dnes společně mrkneme.

Ne na další seznam všech těch zakázaných potravin.

Ale na to, co se v těle skutečně děje dlouho předtím, než ti lékař poprvé řekne: „Máte cukrovku.“

Proč není největší problém samotný cukr?

Když se řekne cukrovka, většina lidí si představí jediné.

Vysoký cukr v krvi.

Jenže právě tady se často díváme až na úplný konec celého příběhu.

Ve skutečnosti totiž není největším problémem samotný cukr v krvi. Tou dobou už se v těle většinou odehrává něco, co začalo mnohem dřív. A právě proto je dobré pochopit, co se děje ještě předtím, než se objeví první varovné hodnoty v krevních testech.

Možná tě překvapí, že člověk může mít inzulinovou rezistenci několik let a vůbec o tom neví.

Nemá bolesti.

Nemá žádné příznaky.

Normálně chodí do práce, stará se o děti, sportuje, žije svůj běžný život..

A přesto už jeho slinivka každý den pracuje mnohem víc, než by měla. Prostě jede přesčas.

To je na cukrovce možná to nejzrádnější.

Nevzniká během týdne.

Ani během měsíce.

Je to proces, který se může vyvíjet desítky let.

Proto se o ní často mluví jako o tom tichém onemocnění.

Ne proto, že by byla nebezpečná sama o sobě.

Ale proto, že dlouho nebolí, není cítit.

Mezitím ale vyšší hladina glukózy začne pomalu poškozovat cévy. A právě cévy jsou jako silniční síť našeho těla. Rozvádějí kyslík a živiny do každého orgánu. Když přestanou správně fungovat, neodnese to jen jedno místo, ale postupně začne trpět celý organismus.

Srdce.

Mozek.

Ledviny.

Oči.

Nervy.

Možná už jsi někdy slyšel/a o tom, že cukrovka může vést k infarktu, mozkové mrtvici, poškození zraku nebo selhání ledvin.

A je to pravda. Ne proto, že by cukrovka tyto nemoci způsobila ze dne na den. Ale proto, že dlouhodobě poškozuje cévy, které všechny tyto orgány vyživují. A to je za mě skvělá zpráva. Protože pokud víme, že cukrovka vzniká postupně, znamená to, že máme spoustu příležitostí její vývoj ovlivnit.

Jen musíme pochopit, kde celý příběh začíná..

A ne, nezačíná vysokým cukrem v krvi.

Začíná mnohem dřív.

Ve chvíli, kdy se najíš.

Všechno začíná prvním soustem

Možná sis právě dal/a oběd.

Kuře s rýží.

Brambory.

Čočku.

Těstoviny.

Nebo jen obyčejné jablko.

Na první pohled se nic zvláštního neděje.

Jen jíš.

Ve skutečnosti se ale okamžitě spouští jeden z nejdokonalejších systémů, které naše tělo má.

Jídlo nejprve putuje do žaludku a potom do tenkého střeva. Právě tam se většina sacharidů začne rozkládat na jednodušší cukry, především na glukózu. Ta se následně vstřebá přes střevní stěnu do krve a její hladina začne přirozeně stoupat.

A teď přichází něco, co je důležité pochopit.

Spousta lidí má pocit, že glukóza je něco špatného.

Že je to nepřítel.

Jenže není.

Bez glukózy bychom vlastně nepřežili. Možná tě to překvapí, ale naše tělo udělá téměř cokoliv pro to, aby měla glukóza v krvi správnou hladinu. Je pro něj natolik důležitá, že si ji dokáže vyrobit i ve chvíli, kdy klidně několik dní žádné sacharidy nejíš. Říká se tomu glukoneogeneze. Pro organismus je totiž natolik důležitá, že nikdy nedovolí, aby úplně zmizela.

Jenže samotná glukóza má jeden problém.

Nestačí, že je v krvi.

Musí se dostat dovnitř buněk.

A právě tady přichází na scénu hormon, který se jmenuje inzulin.

Vyrábí ho slinivka břišní. Jakmile zaznamená, že po jídle začíná hladina glukózy stoupat, začne inzulin uvolňovat do krevního oběhu.

Někdy říkám, že inzulin funguje jako klíč. Na povrchu většiny buněk se nachází receptory, na které se inzulin naváže. Tím vyšle buňce signál, že venku čeká energie a je čas ji přijmout. Buňka následně přesune na svůj povrch speciální transportní bílkoviny, kterým se říká GLUT4. Právě přes ně může glukóza vstoupit dovnitř, kde ji buňka využije jako palivo nebo si ji uloží na později.

Je fascinující, jak přesně celý tento systém funguje.

Najíš se.

Stoupne glukóza.

Vyplaví se inzulin.

Buňky otevřou dveře.

Glukóza zmizí z krve tam, kde je potřeba.

A za dvě až tři hodiny je všechno zase v rovnováze.

Celý tenhle proces probíhá několikrát denně.

Každý den.

Celý život.

Dokud funguje správně, vůbec o něm nevíš.

Jenže lidské tělo má jednu zajímavou vlastnost.

Když je nějakému signálu vystavené příliš dlouho nebo příliš často, začne si na něj postupně zvykat.

A přesně to se stává tady.

Buňky přestanou na inzulin reagovat tak citlivě jako dřív. Neznamená to, že by inzulin přestal fungovat úplně. Jen na stejný účinek najednou potřebuje mnohem vyšší koncentraci než dřív.

Ne ze dne na den.

Ani během týdne.

Ale pomalu.

Nenápadně.

A právě tady se začíná psát ten skutečný příběh cukrovky 2. typu.

Co když buňky přestanou inzulin poslouchat?

Představ si, že každý den někdo zazvoní u tvých dveří.

První den otevřeš hned.

Druhý den také.

Třetí den možná o pár vteřin později.

A kdyby zvonil desetkrát denně několik let, možná bys ho časem začal nebo začala ignorovat.. A něco podobného se odehrává i v našem těle.

Inzulin sice dál přichází ke dveřím buněk, ale ty na jeho signál přestávají reagovat tak citlivě jako dřív. Neznamená to, že by úplně přestaly poslouchat. Jen potřebují stále silnější signál, aby udělaly to samé co dřív.

A právě tomuhle stavu říkáme inzulinová rezistence.

Někdo si myslí, že je to nemoc. Jiný si myslí, že vznikne po jedné čokoládě. Ale ve skutečnosti je to dlouhodobý proces, který se vyvíjí celé roky. A právě proto je tak zrádný..

Představ si, že před několika lety stačilo, aby slinivka po obědě vyplavila malé množství inzulinu.

Buňky okamžitě otevřely dveře.

Glukóza se dostala tam, kam měla.

Všechno fungovalo perfektně.

Jenže postupně se citlivost buněk začala snižovat.

A co udělá chytré tělo, když zjistí, že něco přestává fungovat?

Nevzdá to.

Naopak.

Začne problém kompenzovat.

Slinivka si všimne, že glukóza zůstává v krvi o něco déle než dřív.

A řekne si:

“Dobře. Tak vyrobím víc inzulinu.”

A ono to opravdu funguje. Vyplaví větší množství inzulinu. Buňky nakonec zareagují. Glukóza se dostane dovnitř. A hladina cukru v krvi zůstane úplně normální. A právě tady se děje něco, co spoustu lidí překvapí. Člověk může mít rozvíjející se inzulinovou rezistenci několik, opravdu několik let. A přesto bude mít při preventivní prohlídce normální glykemii.. Když se totiž podíváme jen na hladinu cukru, tak tam vše vypadá v pořádku. Jenže už se nedíváme na to, kolik práce musela slinivka odvést, aby tuto hodnotu udržela.

Je to trochu podobné, jako kdybys jel nebo jela autem do kopce. Na rovině nám stačí lehce sešlápnout plyn. Motor pracuje v klidu. Spotřeba je nízká. Ale čím prudší kopec přijde, tím víc musíš přidávat. Auto pořád jede stejnou rychlostí. Zvenku skoro nepoznáš rozdíl. Jen motor pracuje na mnohem vyšší výkon.

A přesně tak se může roky chovat i naše slinivka.

Zvenku všechno vypadá normálně.

Hladina glukózy je v pořádku.

Ty se cítíš zdravě.

Jenže uvnitř těla už běží úplně jiný příběh.

Slinivka pracuje přesčas.

Po každém jídle musí vyrobit větší množství inzulinu než před několika lety.

A dělá to znovu.

A znovu.

Každý den.

Několikrát denně.

Možná tě teď napadá jedna otázka..

Když je inzulinu hodně, není to vlastně dobře?

Krátkodobě ano. Díky tomu totiž tělo ještě nějakou dobu dokáže udržet hladinu glukózy v normálních hodnotách. Jenže tahle strategie má své limity. Slinivka není nevyčerpatelná továrna.

Beta buňky, které inzulin vyrábějí, sice mají obrovskou schopnost přizpůsobit se vyšším nárokům, ale ne nekonečně.

Roky té zvýšené práce je postupně začnou vyčerpávat.

A jednoho dne už jednoduše nestihnou vyrobit tolik inzulinu, kolik tělo potřebuje.

A právě v tu chvíli začne stoupat hladina glukózy v krvi.

Ale néé proto, že by problém vznikl právě teď.

Ale proto, že kompenzační mechanismus, který tělo roky udržoval v rovnováze, už prostě přestal stačit.

A to je ten okamžik, kdy lékař při preventivní prohlídce poprvé zachytí zvýšenou glykemii, vyšší hodnotu HbA1c nebo stanoví diagnózu prediabetu či diabetu 2. typu.

Jenže ten skutečný začátek celého příběhu se odehrál dávno předtím. Možná před pěti lety. Možná před deseti. A možná ještě dřív.

A tohle je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí, které bych chtěla, aby sis z tohoto článku odnesl/a.

Cukrovka 2. typu nevznikne v den, kdy ti ji lékař diagnostikuje.

V ten den ji jen konečně uvidíš i v krevních testech.. Ale skutečný příběh se začal psát mnohem, mnohem dřív.

Cukrovka nezačíná až vysokým cukrem v krvi. Začíná ztrátou citlivosti buněk na inzulin.